Obava, zda vrtáním zdiva nedojde k narušení statiky domu, je naprosto pochopitelná. Setkáváme se s ní v naší poradně pravidelně, a proto jsme se rozhodli ji podrobně a jednou provždy vysvětlit.

Pojďme si podrobně vysvětlit, proč tomu tak je – z pohledu stavební mechaniky, historie, reálné stavební praxe a dokonce i oficiálních laboratorních zkoušek.

Vyvrtání linie otvorů o průměru 14 mm v osových vzdálenostech 100 mm odebere z celkového objemu zdiva v dané rovině naprosté minimum materiálu. Cihlové, smíšené či kamenné zdivo navíc nepřenáší tlak jako jedna tenká svislá struna – tlakové síly se v něm šíří šikmo pyramidově směrem dolů, podobně jako je tomu například u roznášení tlaků v klenbách.

Malý kruhový (válcový) otvor tlakové síly jednoduše „obejdou“ po stranách. Kruh, respektive válec, je navíc z hlediska mechaniky nejstabilnější možný tvar, který na rozdíl od hranatých otvorů nekoncentruje napětí v rozích. Není proto náhodou, že se pro tyto injektáže v 90. letech minulého století ustálil pojem mikroinjektáž zdiva, který se později sjednotil na dnešní označení injektáž zdiva.

Stále to platí i u dvouřadého šachovnicového (tzv. „cik cak“) provedení, kdy je horní řada vrtů posunutá o 5 cm výše a vrty jdou na středy mezer řady spodní. Pravidlo o roznosu sil zde funguje naprosto stejně: boční šikmé tlaky se bez problému přelijí z horní řady do spodní právě přes ta pevná místa, kde zdivo zůstalo netknuté. V praxi se občas ze specifických důvodů vrtá dokonce i třířadá injektáž a ani tam se statika domu nikdy nenarušila.

Mnoho lidí dnes žije v domech z moderních děrovaných tvárnic (Porotherm, Heluz apod.). Podíl dutin u těchto cihel činí dle technických podkladů výrobců běžně 50 až 57 % jejich celkového objemu. Jsou to vlastně jen tenké mřížky z pálené hlíny plné vzduchu uvnitř pevnějšího obvodového skeletu, a přesto bez problémů nesou váhu několika pater činžovních domů.

V poradně jsme řešili dotaz na rodinný dům vystavěný přibližně v polovině minulého století, kde byly použity staré typy děrovaných tvárnicových cihel, položených ovšem s dutinami vodorovně. Celá zeď byla de facto podélně perforovaná (jedna dutina vedle druhé) a dům takto bezpečně stojí desítky let. Majitel nás přitom kontaktoval pouze kvůli správnému umístění injektáže – statiku domu ho kvůli těmto podélným dutinám vůbec nenapadlo řešit, jelikož se za celých 70 až 80 let žádná statická porucha nevyskytla.

A to jsou u cihel položených naplocho tenké příčky namáhány podstatně nepříznivěji, než když jsou dutiny orientovány svisle. V porovnání s tím je horizontální linie vrtů o průměru 14 mm skutečně zanedbatelným zásahem.

Injektáže zdiva proti vzlínající vlhkosti se masivně provádějí od začátku 90. let minulého století. Tehdy se používaly kapalné mikroemulze, které se vrtaly v naprosto stejných průměrech, ale dokonce šikmo dolů, což je pro zeď geometricky ještě invazivnější – šikmý vrt je delší než vrt vodorovný a navíc ve zdivu vytváří šikmou plochu. Byť se nejedná o kontinuální řez, i tak je šikmé navrtání ze statického hlediska nepříznivější než navrtání vodorovné. Tyto vrty se po aplikaci kapalin nikdy dodatečně nevyplňovaly žádnou cementovou suspenzí.

Stejně tak se prováděly – a bohužel dodnes provádějí – polyuretanové injektáže pro zamezení vzlínající vlhkosti, což byla a je z důvodu neúčinnosti naprosto slepá cesta. Ty sice vrt vyplní pěnivou hmotou, ta má však z pevnostního a nosného hlediska hodnotu srovnatelnou s montážní pěnou. Nikoho přitom ani nenapadlo řešit statiku – vrt byl totiž vizuálně plný, byť výplní, která stavbu nijak nezpevňuje. Takto injektovaných domů jsou desetitisíce a dodnes bez problémů stojí.

Přesto tyto statisíce objektů – včetně velkých komerčních budov, bývalých pivovarů, kostelů či vícepodlažních činžovních domů s vysokým zatížením podlaží nebo značnou výškou stavby – dodnes bezpečně stojí a nikdy nevykázaly žádnou statickou poruchu způsobenou injektážní metodou.

• Realizační firmy se na stavby po měsíci nevracejí, aby otvory dodatečně vyplňovaly.
• Statiky k posouzení objektu běžně neoslovují.
• Ani projektanti dodatečné vyplňování vrtů v drtivé většině nepředepisují.

Za svoji více než 30letou praxi v oboru jsem nezaznamenal jediný případ, kdy by se injektážní technologií – ať už těmi neúčinnými, nebo účinnou krémovou – v těchto průměrech vrtů statika domu ovlivnila. Ostatně i skutečnost, že tato technologie nepodléhá stavebnímu povolení, vyplývá právě z její šetrnosti ke stavbě.

Jako výrobce si zakládáme na poctivých a ověřitelných argumentech a nejsme ti, kteří by vycházeli z čisté teorie. Proto jsme nechali v nezávislé státní zkušebně (TZÚS v Předměřicích), kde pravidelně certifikujeme některé z našich výrobků, provést oficiální zkoušku pevnosti v tlaku při postupném zatížení stavebního materiálu.

Na speciálním zařízení, které přesně zaznamenává plynulé zvyšování zatížení až do okamžiku destrukce, se testovaly pórobetonové tvárnice. Porovnával se vzorek zcela netknutý (nenavrtaný) a vzorek navrtaný standardními vrty o roztečích 10 cm a průměru 14 mm na celou tloušťku tvárnice.

Pokud jste někde slyšel nebo četl, že se vrty ve zdech dodatečně tlakově napouštějí cementovou suspenzí pomocí šnekových čerpadel, šlo o úplně jinou technologii.

Jedná se o statické zpevňování (strukturální sanaci) starých, často polorozpadlých kamenných zdí, které v sobě mají obrovské prázdné kaverny a hrozí jim zřícení. Toto vyplňování cementem se dělá kvůli záchraně stability, ale nejedná se o hydroizolaci proti vlhkosti.

U krémové injektáže, která řeší vzlínající vlhkost, se nic takového nedělá.

Rizika vzniku statické poruchy domu samozřejmě existují a rozhodně je nebagatelizujeme. Jejich příčinou však nejsou injektážní vrty, ale zcela jiné faktory. Z praxe jsou to nejčastěji:

• nedostatečně pevné či mělké základy,
• nestabilní podloží,
• přetížené konstrukce s poddimenzovanými nosnými prvky,
• chybějící nebo nedostačující ztužující věnec,
• velmi často neodborné výkopové práce okolo domu, prováděné nikoliv po etapách, ale naráz podél dlouhých úseků zdi, případně dokonce pod úroveň základové spáry.

U výkopových prací okolo starších domů, a zejména při hlubších výkopech, proto naopak přizvání statika jednoznačně doporučujeme.

Z hlediska stability zdiva nemusíte do otvorů aplikovat vůbec nic. Otvory se však zapravují ze dvou jiných důvodů: estetického a zejména tepelně-izolačního (u obvodových zdí nad úrovní terénu).

Prázdný vrt v obvodové zdi totiž může fungovat jako drobný tepelný most. Vlastním měřením v zimním období jsme při větších mrazech prokázali, že na vnitřních omítkách dochází v místech prázdných vrtů k tepelnému ochlazení. Z toho důvodu jsme vyvinuli optimální řešení, které dnes a denně využívají i realizační firmy:

Varianta B: vyplnění maltovou směsí (pro absolutní klid)

Jedná se o technickou nadbytečnost, ale nic tím nezkazíte – podstatné je však dodržet časový odstup plnění. Vrty se nesmí vyplňovat maltou bezprostředně po aplikaci: mechanickým tlakem při plnění by se čerstvý injektážní krém mohl přetlačit jinam, čímž by se narušila rovnoměrnost výplně, a tím i následné dispergace, která je klíčová pro vytvoření celistvé hydroizolační clony.

• Jak na to: Vyplnění provádějte nejdříve po 4 týdnech od aplikace. Nejprve se mechanicky přesvědčte (pohledem nebo zasunutím kontrolního předmětu do vrtu), že v něm již žádný krém nezbyl. Následně otvory vyplňte maltovou směsí.
• Technika: Malta se do hlubokého 14mm vrtu nedá nalít ani snadno natlačit. Provádí se to ručním pěchováním (postupným vtlačováním husté malty kolíkem zpět do vrtu).
• Jelikož se jedná o střed „terče“ (místo, kde krém již vytvořil hydrofobní clonu v okruhu cca 5 cm kolem vrtu), tato dodatečná malta již vzniklou clonu nijak nenaruší, protože okolní zdivo je již stoprocentně hydrofobizované.

Od této varianty nicméně nikoho neodrazujeme – pokud Vám dodatečné vyplnění vrtů přinese pocit maximální jistoty, klidně je při dodržení výše uvedeného časového odstupu proveďte.

Veškeré předložené argumenty, laboratorní testy a desítky let zkušeností z praxe mluví jasně. Přesto platí, že finální odpovědnost za stavební zásahy na objektu nese vždy zhotovitel. Z naší strany se nejedná o alibismus – jako výrobce materiálu logicky nemůžeme bez seznámení se stavbou znát všechny skryté souvislosti konkrétní stavby: přesný technický stav zdiva, kvalitu základů, historické vady či reálné provozní zatížení domu.

Pokud dům v minulosti vykazoval anebo v současnosti vykazuje viditelné statické poruchy (hluboké trhliny či praskliny na štítech, nadokenní trhliny, projevy sedání základů apod.), je nutné přizvat statika ještě před jakýmkoliv stavebním zásahem.

U staticky zdravého domu však můžete injektáž provádět s naprostým klidem. Potvrzují to desetitisíce, spíše statisíce staveb injektovaných svépomocí, ale i dennodenně prováděné injektáže realizačními firmami, které postupují naprosto stejně podle našich technologických postupů.